Ohebný ↗slovní druh autosémantický; podle tradiční české teorie slovních druhů, která spolupracuje s ↗OTS, označení dynamických (v čase probíhajících) příznaků, typicky příznaků substancí. Tradičně se rozlišují:

(a) Slovesa plnovýznamová, která se nejobecněji dělí na s. s významem dějovým (číst, běhat, pršet) a stavovým (stát, mít, patřit). Ve větě plní primárně funkci ↗přísudku, pak jsou ve ↗tvaru určitém, tj. jako verbum finitum (VF): VF je pak základem přísudkové skupiny (tzv. holý přísudek): Dívka [[píše] dopis Marii]_{přísudková skupina}. V sekundárních funkcích jiných větných členů vystupují ve ↗tvaru neurčitém, tj. jako verbum infinitum (VIF). VIF může mít formu (i) ↗infinitivu, a je pak základem infinitivní skupiny, např. v pozici podmětu ([[Psát] dopis Marii]_{podmětová skupina} mi dělá radost), předmětu (Rozhodl se [[psát] dopis Marii]_{předmětová skupina}) n. událostní části složeného přísudku (Musí [[psát] dopis Marii]), (ii) ↗přechodníku, a pak je základem přechodníkové skupiny v pozici doplňku ([[Píšíc] dopis Marii]_{doplňková skupina} hvízdala si), n. (iii) ↗verbálního participia, a pak je základem participiální skupiny a v pozici přívlastku shodného získává adjektivní flexi (Dívka [[píšící] dopis Marii]_{přívlastková skupina} si hvízdala; [Dívkou Marii [napsaný]] _{přívlastková skupina} dopis byl nečitelný). Některé tvary VIF vytvářejí s neplnovýznamovými s. verbální komplex: ↗‑l‑ové příčestí (tzv. příčestí minulé) s ↗auxiliárem (pomocným slovesem) jsem, jsi… ↗préteritum (Já [jsem [četl]]_přísudek), s auxiliárem bych, bys… ↗kondicionál (Já [bych [četl]]_přísudek), ↗infinitiv s auxiliárem budu, budeš… ↗futurum (Já [budu [číst]]), ↗‑n‑/‑t‑ové příčestí (příčestí trpné) se ↗sponou být tvoří ↗pasivum (Dům [je [stavěn]]). Hybridní povahu slovesně‑jmennou má ↗verbální substantivum na ‑ní‑/‑tí‑, takže v nominální skupině jím konstruované nesmí být strukturní akuz.: Dívka se celé odpoledne věnovala [[psaní] dopisu Marii]_{předmětová skupina}.

(b) Slovesa neplnovýznamová, která jsou totožná se slovesy (a), ale ztrácejí v různé míře lexikální význam. Jednu kategorii tvoří ↗auxiliáry: (a) budu, budeš… (viz ↗futurum), (b) ↗klitika jsem, jsi… (viz ↗préteritum), (c) ↗klitika bych, bys… (viz ↗kondicionál), ty mají jen tvary určité. Druhou kategorii tvoří ↗spona, tj. především sloveso být a v různých teoriích i další „(polo)sponová“ slovesa (viz ↗spona). Třetí kategorii tvoří ↗modální slovesa a ↗fázová slovesa; neplnovýznamová slovesa druhé a třetí kategorie mají tvary určité i neurčité a nejsou klitiky. V některých teoriích se mezi neplnovýznamová slovesa řadí i tzv. ↗kategoriální slovesa (např. upadnout ve verbální skupině upadnout do rozpaků).

S. je ohebný slovní druh, časuje se (viz ↗konjugace). Po morfologické stránce má s. bohatou soustavu tvarů. Tvary VF vyjadřují všechny „slovesné“ gramatické kategorie, tj. (a) ↗osobu a ↗číslo jako shodové kategorie, tj. které jsou kategorie jmen a sloveso je flexí „kopíruje“ (já = 1.os.sg, ty = 2.os.sg., všechna substantiva = 3.os.), tj. jsou to kategorie syntakticky závisle proměnné (viz ↗subjekt-predikátová shoda); (b) ↗čas, ↗způsob, ↗rod slovesný (i když ne svou vnitřní strukturou: chválí‑m × jse‑m chválen) a ↗vid jako kategorie syntakticky nezávisle proměnné. Tvary VIF některé slovesné kategorie nevyjadřují: ↗infinitiv vyjadřuje pouze rod slovesný (i když ne svou vnitřní strukturou: číst × být čten) a vid, ↗přechodníky vyjadřují rod slovesný (i když ne svou vnitřní strukturou: zkoušíc × jsouc zkoušena), vid a ↗čas relativní a jako projev shody jmenné kategorie ↗rod a ↗číslo, ↗participia vyjadřují ↗rod slovesný, ↗vid, kongruentně se jménem ↗rod jmenný a ↗číslo. Základní syntaktický rozdíl mezi VF a VIF spočívá v tom, že VF umožňují vyjádřit levou valenci, tj. podmět, kdežto VIF nikoli: Petr čte knihu, Ty čti knihu × *Petr číst knihu.

Z hlediska stavby slovesného tvaru se tradičně rozlišují (a) jednoduché tvary slovesné // syntetické tvary slovesné a (b) složené tvary slovesné // analytické tvary slovesné // opisné tvary slovesné // perifrastické tvary slovesné.

(a) Mezi jednoduché určité tvary patří tvary indikativu prézenta aktiva (skáče, spí, zakryje), tvary imperativu aktiva (skákej, spi, zakryj) a osobní tvary indikativu futura aktiva nedokonavých sloves pohybu apod. (poběží, poteče). K jednoduchým neurčitým tvarům se řadí aktivní tvary přechodníků (skákaje, zakryv), příčestí aktivní i pasivní (skákal, zakryl, prošen, zakryt), aktivního infinitivu (skákat, spát, zakrýt) a (pokud se za tvar slovesný pokládá) paradigmaticky tvořený tvar podstatného jména slovesného (skákání, spaní, zakrytí).

(b) Ke složeným určitým tvarům patří osobní tvary indikativu prézenta aktiva minulého času (skákal jsem, spali jsme, zakryl jsi), přičemž se rovněž zdánlivě syntetické tvary 3.os.sg. pokládají za složené a počítá se u nich s nulovou realizací afixu/auxiliáru (skákal Ø, spali Ø, zakryla Ø), všechny tvary kondicionálu (skákal by, byl by spal) a všechny tvary pasiva: indikativ (je prošen, byl chválen, bude zapsán), imperativ (buď připraven), kondicionál (byl by vítán, byla by bývala přijata). Složené neurčité tvary jsou: přechodníky pasiva (jsa prošen, byv připraven, byv zapsán), infinitiv pasiva (být připraven, být vítán).

Zvláštní strukturu představuje spojení slovesa a se, resp. si. Má různý význam a příspěvek reflexiva k významu spojení je různý. To se reflektuje taky v analýze této struktury, zvl. v jeho kategoriálním určování: ↗reflexivní částice, ↗reflexivní zájmeno, ↗reflexivní diskrétní morfém, ↗reflexivní klitika; viz ↗reflexivní sloveso.

Jednoduché tvary určité a neurčité se tvoří od různých kmenů (viz ↗kmen prézentní, ↗kmen minulý, ↗kmen infinitivní). Formálně se slovesa rozdělují do ↗slovesných tříd a v rámci tříd jsou přiřazována ke slovesným ↗vzorům; viz ↗slovesná třída.

Podle původu se rozlišují s. primární (neodvozené sloveso): spát, psát... a × s. sekundární (odvozené sloveso): blednout, křivdit, podepsat... Viz ↗slovesa ze zájmen, ustrnulých a neohebných forem, ↗deadjektivní sloveso, ↗deadverbiální sloveso, ↗desubstantivní sloveso, ↗deverbální sloveso.

S. mají různé morfologické, syntaktické a sémantické vlastnosti. To vede k tomu, že se v gramatologii objevuje velké množství větších či menších tříd sloves, pro které se v lingvistice objevuje množství termínů, nebo se ani termíny nezabydlely.